Píseň „Der Goldene Reiter“ (1980) Joachima Witta se považuje za ikonický příklad hudebního žánru Neue Deutsche Welle (NDW). To, jak se tento pojem nyní chápe, je třeba podrobit kritickému zamyšlení. Původně vznikl jako diletantské grassroots hnutí vycházející z myšlenky DIY, která je typická pro punk, referenční rámec tohoto termínu se ale časem rozvolnil.
Zvukové stopy
Hudební publicista Mario Lasar vybral osm německojazyčných písniček z osmi dekád, které zrcadlí důležité kulturní a sociální fenomény německé poválečné historie.
Většinu písní a interpretů*ek (včetně těch, kteří nejsou německy mluvící) zmíněných v tomto seriálu lze poslouchat v pořadí, v jakém se o nich píše, v playlistu Spotify: open.spotify.com/playlist/soundtracksBRD/
Nicméně i Hubert Kah, dogmaticky vzato vnímaný jako někdo, kdo se hudebně vypracoval a za zástupce NDW je vnímán spíše neprávem, má svoje kouzlo, které ho odlišuje od banálních a umělecky neambiciózních popových hvězdiček 70. let. Kah je tak symbolem komerční stránky NDW, a přesto skutečnost, že se v hitparádě ZDF – svatyni šosácké hudby – objevil v noční košili, pro mě jako tehdy jedenáctiletého kluka představovala pobuřující a osvěžující narušení konvencí. Navíc hraje hudbu, která zní nově a mladě – a osvobozuje nás od diktátu kolébavého rytmu.
NDW zaujímá v dějinách německé hudby jedinečné postavení. Nikdy předtím ani potom nebylo možné dosáhnout takového úspěchu porušením pravidel hudební nebo performativní povahy. NDW se podařilo vytvořit průsečík mezi extravagantností co se vystupování týká a komerční zábavou.
Joachim Witt se narodil v roce 1949 a v době vrcholící NDW se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny: průkopnickým duchem a oportunismem. Witt začínal jako kytarista v německé rockové skupině Duesenberg, která měla daleko k boření hudebních hranic. Když Witt konfrontoval své kolegy z kapely s písní Der Goldene Reiter (doslova „Zlatý jezdec“), kterou napsal, odmítli ji jako hloupost. Přestože tomuto muzikantovi bylo na počátku 80. let už kolem třicítky, a byl tedy asi o deset let starší než zástupci původní NDW, zdá se, jako by jednal z přesvědčení. Vydává se oslovit hudební vydavatelství a natočit desku jako sólový umělec.
Album Silberblick, vydané koncem roku 1980, zpočátku nebylo příliš úspěšné, situace se ale náhle změnila, když Witt v listopadu 1981 vystoupil v televizním pořadu Musikladen. Toto vystoupení lze považovat za zásadní událost v dějinách německé televize. Witt zahrál píseň Der Goldene Reiter neboli zlatého jezdce ve stylu method acting vyznačujícího se důrazem na zvnitřnění emocí postavy, kterou performer ztvárňuje. Pomocí rozmáchlých, hranatých gest a maniakálně narušené mimiky působivě vizualizuje text písně, který je popisován z pohledu pacienta psychiatrické léčebny. Způsob, jakým se zpěvák promítá do role duševně nemocného pacienta, působí natolik autenticky, že se mnozí diváci domnívají, že Witt je skutečně „zlatý jezdec“.
Písnička a její provedení se rychle staly tak populárními, že se Der Goldene Reiter následující týden umístil v hitparádě a dosáhl druhého místa, svého nejvyššího umístění. Celkově se singlu prodalo kolem 250 000 kusů a alba Silberblick kolem 300 000 kusů. To ukazuje, jaký dopad mohlo ještě na počátku 80. let mít jediné televizní vystoupení.
Pokud chcete rozlišovat mezi podzemní a nadzemní dráhou, je Der Goldene Reiter vrcholem nadzemní dráhy. Hudebně je skladba se svým monotónním rytmem a temperamentním kytarovým doprovodem Wittovou osobitou variací typického formálního jazyka NDW. Hudba si vynucuje redukci, spíše se maximálně dotýká disonance, než aby ji vystavovala na odiv. Skladba tak splňuje kritéria komerčního hitu. V předním hudebním časopise té doby Sounds se hudební publicista Xao Seffcheque neuctivě vyjádřil o nové „hudbě do vlakových jídelních vozů“ – modifikaci starého termínu „hudba do výtahu“ přizpůsobeného nové době.
Písni samozřejmě nelze upřít jistou uhlazenost. Ale zejména v kombinaci s Wittovým manýristickým vokálem a inovativním textem jde píseň hodně na hranu. Witt používá slova, která v popových písních ještě nikdy předtím nezazněla. „Kapacita prostoru“ (Fassungsvermögen), „léčebná zařízení“ (Behandlungszentren) nebo „silniční obchvat“ (Umgehungsstraße) jsou nesmírně odborné, chladné termíny, které se dokonale hodí k době počátku 80. let.
Pomocí téměř architektonického jazyka vytváří Witt atmosféru, která vhodně dokresluje paranoiu, jež v té době panovala tváří v tvář hrozbě orwellovského roku 1984. Der Goldene Reiter přehodnocuje starou pocitovou niternost 70. let na pocit úzkosti. To, že se dílo stalo hitem, ukazuje, jak byli lidé ochotni zabývat se obsahem a tématy, které byly dříve tabu. Der Goldene Reiter je představitelem krátkého období, kdy se zdálo, že realita sestává z betonu a neonových světel.
Zvukové stopy
- 50. léta: S tou slobodou to zase netreba preháňať! (Fred Bertelmann – „Der lachende Vagabund“)
- 60. léta: Poetický vhled do třídní společnosti (Franz Josef Degenhardt – „Spiel nicht mit den Schmuddelkindern“)
- 70. léta: Vzácne spojenectvo zelenej politiky a šlágrov (Udo Jürgens – „Tausend Jahre sind ein Tag“)
- 80. léta: Beton a neonová světla (Joachim Witt – „Der Goldene Reiter“)
- 90. léta: O nových možnostiach (Blumfeld – „Tausend Tränen Tief“)
- 00. léta: Když má zboží větší hodnotu než lidi (Die Goldenen Zitronen – „Wenn ich ein Turnschuh wär“)
- 10. léta: Veľké kino? (Helene Fischer – „Atemlos durch die Nacht“)
- 20. léta: Mocenská spleť genderových rolí (Christin Nichols – „Bodycount“)
máj 2024