Kromě našeho Slunce zde existuje ještě 100 až 400 miliard dalších hvězd. Mléčnou dráhu si můžeme představit jako plochý disk, který se otáčí. Má průměr 120.000 světelných let, ale tloušťku jen asi 1000 světelných let. V jeho středu se nachází obrovská černá díra, která je čtyřmilionkrát těžší než naše Slunce.

Pro nás lidi je už velikost samotné Mléčné dráhy těžko představitelná. A to přitom Mléčná dráha tvoří jen docela maličkou část vesmíru. Vesmír se totiž skládá ze stovek miliard galaxií.

Mléčná dráha a my
Naše Slunce se nachází v Orionově ramenu Mléčné dráhy a kolem středu galaxie krouží ve vzdálenosti 25.000 až 28.000 světelných let. Jedna cesta Slunce kolem středové černé díry zvané Sagittarius A* trvá 220 až 240 milionů let – a to při fascinující rychlosti oběhu zhruba 800.000 km/h.

Naše Sluneční soustava
Sluneční soustava, v níž žijeme, vznikla zhruba před 4,5 miliony let z disku tvořeného vířícím plynem a prachem. Skládá se ze Slunce a osmi planet. Planety jsou velká kulatá vesmírná tělesa, která krouží kolem určité hvězdy a sama o sobě nevyzařují světlo. Na své oběžné dráze jsou samotná, protože díky své poměrně vysoké hmotnosti si jakákoli další vesmírná tělesa, která jim leží v cestě, k sobě přitáhnou. Staří Římané dali planetám jména, která nesou dodnes.

Slunce
Naše Slunce, stejně jako všechny svítící hvězdy, vyzařuje energii. Tato energie vzniká uvnitř Slunce při reakcích, kdy se jádra vodíku fúzí přeměňují na jádra hélia. Tyto procesy jsou zdrojem téměř veškeré využitelné energie na Zemi.
Lidé žili dlouho v přesvědčení, že středem vesmíru je zeměkoule. V roce 1514 toto pojetí zpochybnil astronom a matematik Mikuláš Koperník. Byl si jistý, že planety, tedy i Země, obíhají kolem Slunce. Šokující! Teprve v 17. století se tento názor postupně rozšířil.
Merkur
Merkur zvládne oběhnout kolem Slunce za 88 dní. Proto jej staří Římané pojmenovali podle rychlého posla bohů. Tato nejmenší planeta naší Sluneční soustavy má extrémně řídkou atmosféru. Teploty na jejím povrchu kolísají mezi −173 stupni Celsia v noci a +427 stupni Celsia za slunečního svitu.

Venuše
Při pohledu ze Země nezáří žádná „hvězda“ jasněji než Venuše. Večer je na nebi vidět jako první, ráno mizí jako poslední. Proto také bývá nazývána jitřenkou či večernicí. Avšak ani Venuše nesvítí sama. Pouze odráží sluneční světlo, stejně jako všechny ostatní planety.

Země
Je velké štěstí, že se Země nachází přesně v té správné vzdálenosti od Slunce. Jen díky tomu totiž mohl na Zemi vzniknout život. Blíže ke Slunci by bylo příliš horko, dále od Slunce příliš chladno. Pouze v této obyvatelné zóně může být voda trvale kapalná, což je základním předpokladem pro vznik života, jaký známe.

Mars
Mars je tvořen horninou obsahující železo. Jeho oranžové zabarvení není nic jiného než rez! Největší sopka na Marsu je vysoká přes 20 kilometrů. Proti ní je nejvyšší hora Země, Mount Everest se svými 8848 metry, docela nízká. S pomocí robotické techniky již na Marsu proběhlo několik geologických průzkumů.

Jupiter
Jupiter je zdaleka největší planetou naší Sluneční soustavy. Tato obrovská plynná planeta má téměř stejné složení jako Slunce, ale je příliš lehká na to, aby začala hořet a stala se hvězdou. Jupiter má minimálně 79 měsíců.

Saturn
Známé prstence kolem Saturnu se skládají z různě velkých úlomků ledu a horniny. V plochém disku je více než 100.000 prstenců. Vyskytují se i kolem jiných planet, ale nikdy nejsou tak výrazně zformované a tak dobře viditelné.

Uran
Tuto ledovou planetu objevil německo-britský astronom a hudebník Wilhelm Herschel až v roce 1781. Uran má minimálně 27 měsíců, z nichž mnohé jsou pojmenovány podle postav z děl Williama Shakespeara.

Neptun
Neptun je jedinou planetou, kterou ze Země nelze spatřit pouhým okem. Proto ji astronom Johann Gottfried Galle objevil až v roce 1846. Již před tím však existenci a přibližnou polohu této planety vypočetl matematik Urbain Le Verrier. Galle tudíž věděl, co má hledat.