Řeč – lidské specifikum

Jazyky se člověk nejlépe učí ve věku zhruba od jednoho roku do puberty. Pak schopnost učit se jazyky pomalu upadá. Avšak i dospělí se ještě mohou velmi dobře naučit nový jazyk, pokud chtějí. Vědecké výzkumy to potvrdily.

Při zpracování řeči musí úzce spolupracovat několik oddílů mozku. Jedny jsou důležité pro větnou stavbu a gramatiku, jiné pro význam slov. Dobře to lze pozorovat u malých dětí: Svazky nervových vláken, které jako datové dálnice vzájemně propojují jednotlivé oblasti mozku, jsou zpočátku rozšiřovány jen pozvolna. Složité věty se děti učí chápat i tvořit až postupně. Tempo učení je přitom různé: Zatímco některé děti říkají první slova již v osmi měsících, jiné začínají mluvit až ve dvou letech či později.

Řeč dělá člověka
Angela Friederici, ředitelka Ústavu Maxe Plancka pro kognitivní vědy a neurologii v Lipsku, považuje řeč za to, co dělá člověka člověkem. Mnohá zvířata, např. lidoopi, ale i psi, se sice dokážou naučit význam jednotlivých slov, ale spojovat části řeči logicky a podle pevných pravidel – to umí jenom člověk. Angela Friederici a její kolegové zkoumají zrání mozku, které hraje při vývoji řeči rozhodující roli. Jednotlivé oblasti mozku, které odpovídají za řeč, se totiž vyvíjejí různou rychlostí. Zhruba do třetího roku života je centrem naší řeči takzvaná Wernickeova oblast (porozumění řeči) ve spánkovém laloku. Až poté se k ní postupně přidává druhé řečové centrum, a to Brocova oblast (produkování řeči) v čelní oblasti velkého mozku. Začínáme tvořit smysluplné a postupně stále složitější věty. Trvá několik let, nežli jsou spojovací dráhy mezi těmito dvěma oblastmi plně vyvinuté. Teprve na konci puberty dokážeme zpracovávat složité formulace stejně rychle jako jednoduché.

Harmonie v řeči a hudbě
Hudba a řeč mají mnoho společného. Neuropsycholožka Daniela Sammler z Ústavu Maxe Plancka pro empirickou estetiku to ukazuje na příkladu, kdy matka zpívá malému dítěti písničku nebo s ním určitým způsobem mluví. Dítě chápe pocity, jež jsou touto melodií předávány. Stejně jako jazyk i hudba má v každé kultuře určité dané pořadí tónů a harmonií – tedy jakousi „gramatiku“. Jestliže hudebník tato pravidla poruší, aktivují se podobné oblasti mozku jako v případě gramatické chyby ve větě.
V podobě řeči a hudby si lidé vyvinuli dva způsoby komunikace, které žádný jiný živočich nemá. Daniela Sammler je přesvědčená, že důvodem je zpracování informací v mozku. Její výzkumný tým se proto zabývá významem melodie řeči v naší komunikaci a také vnímáním melodie v hudbě.

© Max-Planck-Institut für Kognitions- und Neurowissenschaften, Leipzig Klavírista ležící v tubusu magnetické rezonance hraje na klavír vytvořený speciálně k tomuto účelu. Vědkyně sleduje jeho hru a jeho mozkovou aktivitu.

Řeč je v genech
Někteří lidé se dokážou velmi dobře vyjadřovat a snadno se učí cizí jazyky. Pro jiné je to mnohem těžší. Záleží to mimo jiné na prostředí, ale předpoklady pro řeč a mluvení jsou uloženy v našem genofondu. Důležitou roli hraje zejména gen FOXP2, který byl Simonem Fisherem objeven již v roce 1998 a často je označován jako „řečový gen“. Nemůže být ale jediným předpokladem pro řeč, protože se vyskytuje také u opic, hlodavců, ptáků, a dokonce i u ryb. Dnes víme, že FOXP2 je takzvaný transkripční faktor. Řídí aktivitu až 1000 dalších genů v neurobiologické síti. Unikátní „řečový gen“ tedy neexistuje. Jazyk je velmi komplexní záležitost, a to i v genetické rovině. Genetické a neurobiologické sítě, které umožňují řeč a mluvení, se pokoušejí rozluštit vědci z Fisherova oddělení v Ústavu Maxe Plancka pro psycholingvistiku.